Maďarský ohař krátkosrstý - vizsla
Rövidszörü Magyar Vizsla
Původ plemene
Historie tohoto maďarského národního plemene sahá až do středověku.
Původ plemene vizsla je spojován převážně s vlivem asijským, a to prostřednictvím některého chrtovitého honiče z této oblasti nebo Buffonem citovaného žlutého loveckého psa z Turecka, případně s chrty typu sloughi a transylvánského honiče.
Autor Dalziel-Mika však v díle Á vadászebek (Lovečtí psi) dokládá, že ohař byl na maďarském území znám a využíván již za vlády Arpádovců v 11. Až 14. Století, a to k lovu zvěře především do sítí. Maďarští chovatelé na rozdíl od německých připouštějí přirozený vliv dalších evropských ohařů a honičů, konkrétně anglického pointra, foxhaunda, německého ohaře a nepochybně i domácích brakýřů, zvláště sedmihradského honiče, nepopírají ani přímý vliv výmarského ohaře.
Okolnosti nasvědčují tomu, že tento vliv mohl být i vzájemný.
Název plemene - co znamená název Magyar vizsla
Označení magyar ve jménu maďarských ohařů má vyjádřit, že maďaři chtějí, aby na toto plemeno bylo nahlíženo jako na národní. Jak dalece se tak stalo, uvidíme později. Nejasný je však původ slova vizsla. To se vynořilo již v roce 1508 v dopise hraběnky Battyhányiové synovi Balhasarovi, ve kterém jej žádá o jednoho orla a jednoho vizslu, názvem vizsla však Maďaři tehdy označovali všechny ohaře a takto je dělili od honičů-agár.
Jazykovědec Budenz pohlíží na slovo vizsla jako na slovo ugrofinského původu, kde vizi znamená hledat, slídit. Je tedy možné, že vizsla ůvodně nebyl ohařem, ale slídičem, nadháněčem. Vizslu pak Budenz přirovnal k německým ohařům, také původně pocházejícím ze starých slídičů, nadháněčů (Stöberhunde).
V Etymologickém slovníku jazyka českého (Václav Machek, Praha, 1968) najdeme u slova vyžle: "pes slídný, čichem hledající zvěř, na rozdíl od chrta, jenž měl zvíře uhonit. Vižliti=ňuchati, snad z maď. Vizsla, vizslat=ňuchati."
Podle druhé verze mělo vizi znamenat mager (hubený).
Třetí verze říká, že ve 12. století se u Dunaje nalézala samota jménem Vizsla.
Spokojme se tedy s tím, že o původu a významu slova vizsla nic jistého nevíme.
Z historie plemene
I literatura k dějinám maďarského ohaře je velmi skromná.
První kniha, monografie maďarského myslivce Andora Standeiskyho, nebyla dosud publikována.
Druhá kniha Američana C. Boggse The Vizsla obsahuje pouze málo o dějinách tohoto plemene.
Stejně tak další v Anglii vydaná kniha The Hungarian Vizsla Gay Gottlieba.
Totéž je možno říci o i článcích různých autorů v myslivecko-kynologicých časopisech.
O starších dějinách maďarského ohaře tedy téměř neexistují konkrétnější údaje.
Co víme?
Domovem vizsly je Panonie, stará římská provincie na Dunaji, dnešní část Maďarska ležící na západ od Dunaje. Většina loveckých psů z Panonie má stejně žlutočervené zabarvení srsti, takové, jaké mají turečtí žlutí lovečtí psi.
Říká se, že jejich předkové doprovázely hordy Hunů, které se přehnaly Evropou ve 4. Století našeho letopočtu. Mezi exotickými předky vizsly je tedy turecký žlutý pes a transylvánský honič. Na zvěří bohatých pláních Uherska se potom vizsla vyvinula v houževnatého loveckého psa.
Hrabě Béla Hadík, znalec maďarských ohařů se domnívá, že Maďaři snad dříve než vpadli do Evropy, měli již své lovecké psy rozdělené do dvou typů.
Jedni sloužili k lovu se sokoly, ti ostatní byli štváči velké zvěře. K tomu ještě byli zřejmě chováni i velcí pastevečtí psi, kteří mohli být použiti jak k lovu velké zvěře, tak i k ochraně stád. Toto rozdělení psů odpovídá i tomu jak je známe z evropského raného středověku. Nevíme však, jaké vztahy byly mezi dnešní vizslou a psy z této doby.
Už před přesídlením znaly tyto národy sokolnictví. Lovili na koních, přičemž psi museli vyslídit pernatou zvěř, vystavit a vypíchnout ji. Po přestěhování do Karpatské doliny zde z dovezených psů vzešli jednak honiči (Erdélyi Kopó), jednak bílostrakatí ptačí psi a žlutí chrti. Ptačí psi maďarů byli většinou krátkosrstí. Tito se považují za předchůdce dnešního maďarského ohaře.
Žlutohnědý krátkosrstý pes je k vidění i na nástěnném koberci z 15. Století, který je vystaven v muzeu v Ostřihomi. Kromě toho se název vizsla zmiňuje i v korespondenci turecké vlády v Istanbulu s místodržícím Dunajské provincie z let 1515 - 1563. Pravděpodobně existuje mnoho písemných a obrazových dokumentů, které by mohly podat jistá vysvětlení o maďarských loveckých psech, kteří se v průběhu 160 let (1526 - 1686) z tureckého panství vytratili. V té době byla maďarská kultura silně ovlivňována Turky a lze se domnívat, že i místní lovečtí psi byli promícháni se psy zemských pánů - naznačuje to především pro maďarské ohaře tak typická pískově-žlutá až žlutočervená barva různých odstínů, která je poznávacím znamením mnoha psů z oblasti Přední Asie.
Traduje se, že i sedmihradský vévoda Bethlen Gábor na počátku 17. století vlastnil žluté lovecké psy.
Vystavujícím ohařem se vizsla vlastně stal, podobně jako němečtí ohaři, se zavedením palných zbraní a se zánikem sokolnictví. Lovci nyní museli vlastnit psa, který vystavuje a nejenom slídí.
Chovatelé tehdy dávali bedlivý pozor na pískově žlutou až žlutočervenou barvu a za pravé ohaře uznávali pouze psy s tímto zbarvením. Tato barva ohaře byla myslivci upřednostňována především proto, že psi byli na strništích dobře maskováni a křepelkami na velké vzdálenosti nemohli být poznáni (toto je však z dnešního pohledu již bezvýznamné).
Specifika plemene
Maďarský krátkosrstý ohař je specifický svou jemnou a velmi citlivou povahou.
Rozhodně nesnáší surové, hrubé a tvrdé zacházení, násilí. Tím se většinou rychle zradí a náprava je potom velmi složitý proces.
Naopak snadno ovladatelný, velmi a rychle učenlivý a maximálně spolehlivý je při pevném, disciplinovaném, ale vlídném a laskavém zacházení. Tzv. tvrdé drilování je u něj jen na škodu věci. Jeho výchova není většinou obtížná, protože tento pes velmi rád vše dělá pro svého pána, kterého velmi miluje. Při výchově je však důležitá maximální a nekompromisní důslednost a pevné vedení.
Dospívá později, nežli je obvyklé u ostatních psů - proto vyšší výcvik před osmým měsícem věku je většinou předčasný. I vystavování se u něj projevuje zpravidla později než u jiných plemen. Samozřejmě že základní povely je třeba jej vytrvale a důsledně učit již od štěněte!
S ostatními psy, domácími zvířaty a s dětmi vychází většinou velmi dobře. Cizí návštěvu vám ohlásí, u toho však také zůstane. Je-li k tomu dobře veden, může být jak výborným hlídačem, tak I klidným domácím psem.
Toto temperamentní plemeno však potřebuje dostatek pohybu a aktivit, aby se cítilo dobře jak fyzicky, tak i psychicky.
Inteligence plemene
Vizsla je vyrovnaný, velmi inteligentní, rychle chápavý a dobře učenlivý pes.
Stanley Coren (Anglie) ve své knize Inteligence psů (1994) uvádí výsledky širokého dlouholetého výzkumu u 74 nejpočetnějších plemen psů světa.
Na 208 anglických a kanadských odborníků (cvičitelů a rozhodčích z výkonu) posoudilo a sestavilo žebříček pracovní a poslušnostní inteligence a schopností těchto plemen psů. I zde však existují výjimky a individuální odchylky, kdy i mezi nejméně inteligentními plemeny jsou jedinci pracující mimořádně dobře a naopak. Hodně věcí jako vždy záleží na cvičiteli.
Maďarský ohař (vizsla) se v tomto hodnocení umístil na vynikajícím 25. místě, tedy ve 2. kategorii z celkových šesti.
Použito z knížky Maďarský ohař od Miloše a Dagmar Škrdlíkových
|
Maďarský ohař krátkosrstý - vizsla (Rövidszörü Magyar Vizsla) |
|
Standard FCI č. 57 /německý originál z 13. 09. 2000/ |
|
Z německého originálu přeložil: Michálek, Dvořák (11. 11. 2000)
|
|
Použití: Všestranně lovecky upotřebitelný pes pro lov v poli, na vodě i v lese. Jeho charakteristickými vlastnostmi jsou zejména výrazný smysl pro stopu, pevné vystavování, vynikající vlohy pro přinášení a cílevědomé sledování stopy na vodě při velké ochotě k vodní práci. Dobře zvládá práci v obtížném terénu i extrémní počasí. Nesmí projevovat bázlivost po výstřelu, strach ze zvěře, absenci vloh k vystavování a přinášení a nechu» k vodní práci. Pro svou bezproblémovou povahu a přizpůsobivost je vhodný i k držení v bytě. |
|
Klasifikace FCI: Skupina 7 - ohaři |
|
Sekce 1 - kontinentální ohaři s požadovanou zkouškou z výkonu (polní a vodní práce) |
|
Historie a původ: Předkové maďarského ohaře přišli do své vlasti společně s kočujícími maďarskými kmeny. První stručnou zmínku o těchto psech lze doložit již v dokumentech ze 14. století. Jeho význam pro lov však výrazněji rostl teprve od 18. století. Koncem 19. století pak byly v Maďarsku pořádány soutěže pro ohaře, jichž se s velkým úspěchem zúčastnili také ohaři maďarští. Na vzniku tohoto plemene se podílela také jiná plemena loveckých psů. Cílevědomý chov začal v roce 1920 a v roce 1936 byl maďarský ohař uznán mezinárodní kynologickou organizací FCI jako samostatné plemeno. |
|
Všeobecná charakteristika: Středně velký elegantní lovecký pes ušlechtilého vzhledu s krátkou žemlově zbarvenou srstí. Spíše lehká suchá stavba těla tvoří harmonii mezi krásou a sílou. |
|
Důležité proporce: |
|
Povaha: živá, přátelská, vyrovnaná, lehce cvičitelný. Navázání kontaktu s vůdcem patří k jeho základním vlastnostem. Nesnáší hrubé zacházení a nesmí být ani agresivní, ani bázlivý. |
|
Hlava: Suchá, ušlechtilá, s dobrými proporcemi. Lebka: Přiměřeně široká, mírně klenutá, s nepříliš výraznou čelní brázdu, která probíhá ve směru stopu. Oční oblouky jsou výrazné, stop je mírný. Obličejová část: Nos je dobře vyvinutý se širokými nozdrami, jeho barva ladí s tmavým tónem srsti. Morda: Čenichová partie je tupá, ne zašpičatělá, dobře osvalená se silnými čelistmi. Hřbet nosu je rovný. Pysky jsou přiléhavé, nikoliv převislé. Čelisti / zuby: Čelisti jsou silné s dokonalým, pravidelným a úplným nůžkovým skusem, přičemž horní řada řezáků překrývá bez mezery spodní a zuby stojí přiměřeně kolmo; 42 zdravých zubů dle zubního vzorce. Líce jsou silné, dobře osvalené. Oči jsou středně velké a mírně oválné. Oční víčka jsou dobře uzavřena. Pohled živý, inteligentní. Barva očí je hnědá a ladí s barvou srsti, přičemž přednost se dává tmavší barvě. Uši jsou nasazeny mírně vzadu a středně vysoko. Ušní boltce jsou jemné a přiléhají k lícím. Mají tvar zakulaceného V a jejich délka tvoří tři čtvrtiny délky hlavy. |
|
Krk: Středně dlouhý, přiměřený k tělu, dobře osvalený, mírně klenutý, bez rušivého laloku. |
|
Trup: Kohoutek je výrazný a svalnatý. Hřbet je pevný, rovný, dobře osvalený. Trnové výběžky mají být zakryty svalstvem. Bedra jsou krátká, široká, pevná, osvalená, rovná či mírně klenutá. Přechod od hřbetu k bedrům je kompaktní a pevný. Záď je široká a dostatečně dlouhá, dobře osvalená, ne krátká, k nasazení ocasu mírně spáditá, nesmí být sražená. Hrudník je hluboký a široký s výrazným osvaleným předhrudím, hrudní kost má sahat co nejdále dozadu. Hloubka hrudníku má dosahovat k loktům. Žebra jsou mírně klenutá. Spodní linie tvoří elegantní oblouk, břicho je napjaté a lehce vtažené. |
|
Ocas: Poměrně nízko nasazený, silný v nasazení, ke špičce se zužuje. V zemích, kde není kupírování zákonem zakázáno, se s ohledem k loveckému využití krátí o jednu čtvrtinu. Pokud není zkrácen, dosahuje až k hlezennímu kloubu a je rovný, případně lehce šavlovitě zahnutý. Při pohybu je nesen vodorovně. Ocas je dobře a hustě osrstěn.Končetiny: Hrudní končetiny jsou při pohledu zepředu rovnoběžné, při pohledu zboku kolmé a dobře podsunuté pod tělem, mají dobře utvářené kosti a silné svalstvo. Lopatka je dlouhá, šikmá a ploše přiléhající. V pohybu je pružná a je výrazně osvalená. Dobré zaúhlení mezi lopatkou a ramenní kostí. Ramenní kost je dlouhá a dobře osvalená. Lokty těsně přiléhají k tělu, nejsou ani vytočené, ani stočené dovnitř. Dobré zaúhlení mezi ramenní kostí a předloktím. |
|
Předloktí je rovné a dlouhé, dostatečně osvalené se silnými, nikoliv však hrubými kostmi. |
|
Zápěstí je suché a pevné. |
|
Nadprstí je krátké a jen mírně šikmé. Tlapy jsou lehce oválné s pevně sevřenými, dobře klenutými silnými prsty a silnými hnědými drápy. Pevné a odolné polštářky šedavého odstínu. |
|
V klidu i pohybu jsou tlapy rovnoběžně. |
|
Pánevní končetiny jsou při pohledu zezadu rovné a rovnoběžné, při pohledu zboku správně zaúhlené se silnými kostmi. Stehno je dlouhé, osvalené, s odpovídajícím zaúhlením mezi pánví a stehnem. Kolena jsou dobře zaúhlená. |
|
Lýtka dlouhá, osvalená a šlachovitá. Délka lýtka odpovídá přibližně délce stehna. Dobré zaúhlení mezi lýtkem a hleznem. |
|
Hlezno je silné, suché a šlachovité, poměrně nízko položené. Nadnártí je kolmé, krátké a suché. Tlapy pánevní končetiny viz tlapy hrudních končetin. |
|
Pohyb: Typickým chodem je pružný a elegantní prostorný klus s prostorným a dlouhým krokem. V poli hledá vytrvalým cvalem. Při pohybu je hřbet pevný a zůstává ve vodorovné poloze. Nežádoucím typem pohybu je mimochod. |
|
Kůže: Pevně přiléhá k tělu, netvoří záhyby a je dobře pigmentovaná. |
|
Srst: Krátká a hustá, má být pevná a tuhá, na hlavě a na boltcích je jemnější, hedvábná a kratší, na spodní straně ocasu naopak o trochu delší. Srst má pokrývat celé tělo, břišní krajina je však méně osrstěná. Srst nemá podsadu. |
|
Zbarvení: Různé odstíny žemlové barvy. Ušní boltce mohou být tmavší, jinak jednotné zbarvení. Červené, hnědavé nebo vybledlé barevné tóny jsou nežádoucí. Malá bílá skvrna na předhrudí nebo na hrdle do průměru 5 cm stejně jako bílé odznaky na prstech tlap nejsou vadou. Barva pysků a očních víček odpovídá barvě nosu. |
|
Velikost: Kohoutková výška psi 58 - 64 cm, feny 54 - 60 cm. Zvyšovat kohoutkovou výšku je nežádoucí, vhodné je usilovat o střední velikost. Statická a dynamická vyrovnanost a symetrie jsou důležitější než v centimetrech naměřená výška. |
|
Vady: Jako chyba musí být posouzena každá odchylka od uvedených údajů, hodnocení chyby by pak mělo být přímo úměrné stupni odchylky. |
|
Vylučující vady: |
|
* výrazné odchylky od standardu plemene, |
|
* hrubé odchylky od pohlavního výrazu, |
|
* netypická hlava, |
|
* skvrnitý nos, |
|
* převislé pysky a volné otevřené koutky, |
|
* předkus, podkus, nepravidelný skus, jakož i přechodné formy, |
|
* chybění jednoho nebo více zubů ze skupiny řezáků (I), špičáků (C) nebo třenových zubů (P2 až 4 ) a stoliček (M 1 a 2), absence více než dvou třenových zubů P1. Neprořezané zuby se hodnotí jako chybějící. |
|
* nadpočetné mimo řadu rostoucí zuby, |
|
*. rozštěp patra či pysku, |
|
* světležluté oko, příliš volná víčka, ektropium, entropium, dvojitá řada řas, |
|
* výrazný lalok pod krkem, |
|
* vlčí drápky, tzv. paspárky, |
|
* špatná mechanika pohybu, |
|
* netypické osrstění, |
|
* tmavohnědá či světle žlutá barva, vícebarevnost, nejednotná barva, bílá hrudní skvrna v průměru větší nž 5 cm, |
|
* bílé tlapy, |
|
* nedostatečně pigmentovaná kůže, oční víčka a pysky, |
|
* kohoutková výška odchylující se o více než +-2 cm od standardu, |
|
* bázlivá povaha. |
|
|
|
Poznámka: Psi musí mít patrná dvě varlata plně sestouplá v šourku. |
Zdroj: stránky Českomoravské kynologické unie